už není vidět na sousedy

přes stromy, co jsem sadila

mnohokrát popraskaly ledy

vody, která je zalila

někdy mě bolí za očima

a ruky svěsím podél těla

i v horkém létě bývá zima

srdcím, která zkameněla

usednu na lavičku v trávě

která ji hladí svými květy

a slunko uléhá si právě

jako hlas uprostřed věty

jako bys řekl miluji tě

a někdo náhle ztlumil hlas

usínám v půlce pohádky jak dítě

přikryješ mě a s čela shrneš vlas

dny kráčí pravou a noc levou

dopředu pořád nikdy zpátky

a dokud budu takhle s tebou

vím, že život bude sladký

sladký jak přezrálá švestka

jak z pampelišky med

kačenka nad hladinou křídly pleská

když chce odletět

nelétej prosím ještě nikam

dny kráčí pravou a noc levou

v klíně ti ležím, unavená vzlykám

a ruce znenadání zebou

pohádka šumí jako vítr nad hladinou

objímá křídla divokých kachen

dny kráčí dál a jako voda plynou

život s tou vodou někam pláchne

slunce se schovává

za kopec, který vidím

slyším, jak nadává

když se za myšlenky stydím

rovnám je jako pastely

holčičí a klučičí barvy

do škatulek jako do cely

a přesto kroutí se mi v hlavě jako larvy

přes stromy třeba nevidím

ale vím, co za nimi se skrývá

já malým dětem závidím,

protože na ně toho nejvíc zbývá

a proto věřím na pohádky

schovávám za stromy své oči

aby život nemohl být krátký

aby se zády neotočil

nepočítám kroky noční ani denní

co nevidím to prostě není